Historie koberců a jejich výroby

Počátky výroby orientálních koberců

Dodnes se odborníci neshodují na určení doby vzniku prvních koberců a zřejmě tomu tak ještě dlouho nebude i přesto, že metody výzkumu se nadále posouvají a zdokonalují. Jisti si ale můžeme být tím, že i ty nejstarší koberce, o kterých víme, již měly své předchůdce.

Všeobecně je ale přijímán názor, že technika vázání krátkých kousků příze (většinou z vlny), je rozšířením plátnové vazby a ta se začala užívat již v pozdním neolitu mezi 9. – 7. tisíciletím př. n. l.

Místa, kde hledat původ vzorů, z nichž některé zanechávají odkaz minulých tisíciletí, můžeme považovat některá území někdejší Mezopotámii. Archeologické výzkumy z posledních desetiletí dokládají existenci těchto center konkrétně na plání Nevali Cori v údolí Eufratu u města Urfy a to již v 8. století př. n. l. Zde bylo nalezeno obětiště se symbolem plodnosti – želvy. Podobný symbol můžeme nalézt na orientálních kobercích jako relikt náboženstvím provázaných tradic. Je velice zajímavé sledovat tuto a jiné „paralely“ , které opět dokumentují skutečnost, že určení doby vzniku koberců je stále v nedohlednu.

 

Pazyrycký koberec

Nejstarší koberec světa se zachoval jen díky neuvěřitelné náhodě. V roce 1949 nalezl ruský archeolog Rudenko v údolí Pazyrzyk v jihosibiřském pohoří Altaji vázaný koberec o rozměru zhruba čtyř čtverečných metrů, jehož stáří se odhaduje na 2500 let. Koberec byl uložen v hrobce skythského náčelníka, vyloupené brzy po svém vzniku. Poté ji zatopila voda, která zamrzla v led. Ten už nikdy neroztál a koberec, o nějž lupiči neměli zájem, konzervoval. Pazyrycký koberec má rozměry 198x183 centimetrů. Je celovlněný, vázaný jemnými symetrickými uzlíky v hustotě 3600 uzlů na dm2 . Z barev převládají červená a zlatožlutá. Středové pole se dělí na dvacet čtyři čtverců s rozetou uprostřed. Široká bordura má několik pásů. Vnitřní hlavní borduru zdobí pás jelenů v řadě směřujících doleva, řada jezdců na vnější hlavní borduře směřuje naopak doprava. Pro badatele byl tento nález darem z nebes, ale zároveň vyvolal další řadu dohadů, spekulací a nezodpovězených otázek.

První otázka je nasnadě: k čemu tento koberec sloužil? Užíval se jako sedlová pokrývka? Podle kosterních nálezů bylo v hrobce společně s náčelníkem pohřebeno deset koní. Nebo pokrýval podlahu ve stanu? Na to by asi byl příliš malý. Sloužil jako přikrývka? Jako šachovnice pro nějakou hru? Měl jenom praktickou funkci, nebo ještě nějaký jiný, skrytý význam? Nejnovější výzkumy směřují k tomu, že patřil k ceremoniálním předmětům užívaným při pohřebním rituálu.

Další otázka zní: kde se tak krásný a kvalitní koberec vzal uprostřed sibiřské stepi? Nomádští Skythové po sobě zanechali překrásné práce například z kovu, ale textilní tradice, jak se předpokládá, nebyla na tak vyspělé úrovni. Místo vzniku je proto třeba hledat jinde. Převládá názor, že vzor ukazuje na achaimenovský Írán. Skythové koberec mohli získat koupí, výměnou, jako kořist nebo jako dar. V jedné věci včas mezi vědci panuje jednota. Zpracování pazyryku ukazuje na vysokou uměleckou a řemeslnou kvalitu, jež je bezpochyby výsledkem dlouhého vývoje a tradice. Vylučuje možnost, že by koberec mohl být zhotoven v nomádském prostředí. V každém případě je pazyryk hmatatelným a viditelným důkazem skutečnosti, že vázání koberců patří k velmi starým oborům lidského snažení. Úroveň zpracování i výtvarná kvalita ukazují, že vzniku pazyryckého koberce muselo předcházet dlouhé vývojové období.

Pazyrycký koberec, dnes ve sbírkách sanktpeterburské Ermitáže, je doposud nejstarším kobercem zachovaným v celistvosti a navíc ve velmi dobrém stavu. Existují však fragmenty starší asi o dvě stě let, nalezené nedávno v lokalitách západně od Pazyryku, pro něž se nadto uvádí až neuvěřitelně vysoká hustota vazby – 4650 uzlů na dm2.

 

Významné nálezy

Existuje řada nálezů textilních fragmentů, o nichž sice s jistotou nevíme, k jakému účelu sloužily, ale přinejmenším dokládají znalost kobercové techniky. Jedním z nich je fragment s dlouhým vlasem zařazovaný do doby kolem roku 2600 př.n.l. a nalezený v mezopotamském městě Uru. Fragment ze 3. až 2. století př.n.l. vázaný dokonce oběma typy uzlů, symetrickým i asymetrickým, objevil japonský archeologický tým v jeskyních u al-Taru v Iráku. Další fragment, a to již dozajista koberec, pochází ze 6.st.n.l. a byl objeven ve stavbě z jílu a nepálených cihel v Šahr-i Kumisu v severovýchodním Íránu. To je výčet jen několika z mnoha nálezů, jichž stále přibývá.

Z celého tisíciletí následujícího po vzniku pazyryku nemáme zatím žádný doklad jednoznačně dokumentující tvorbu koberců. Důkazem jejich existence jsou pouze fragmenty ze 3. až 6. století, jež objevil ve Východním Turkestánu archeolog maďarského původu Aurel Stein. Geometrickými vzory a barevností připomínají pozdější anatolské a kavkazské nomádské koberce.

Dvě významné skupiny textilií vázaných kobercovou technikou pocházejí z rané éry křesťanství. Vznikaly v 6. až 9. století v Egyptě a vyráběla je jedna z tamních menšin, nazývaná Koptové. První skupina, která vznikla v 6. až 7. století před dobytím Egypta Araby, se označuje jako antinóská. Koberce ze druhé skupiny pocházejí ze 7. až 9. století, z doby po dobytí Egypta Araby roku 641. Po nich už následují nejstarší pravděpodobně islámské koberce s vlasem. Nedávají však ucelený pohled na produkci doby, protože se dochovalo jen velice málo dokladů. Jsou to pouze fragmenty; výjimku představuje naopak skvěle zachovaný Francesův zvířecí koberec ze sbírek De Zouny Memorial Art Museum v San Francisku. Pochází z města Fustátu, nyní předměstí Káhiry, někdejší metropole islámu v Egyptě. Od té doby až po 16. století, kdy vznikají tzv. mamlůcké koberce, není znám žádný významný soubor egyptských koberců.

O existenci a užívání koberců informují nejstarší literární památky. Ve většině případů ale není jisté, zda skutečně šlo o koberce v našem slova smyslu, tedy s vlasem a vázané uzly. Do této kategorie patří popis výroby koberce ve starozákonní Knize Mojžíšově. U Šalamouna se zmiňuje výzdoba královského lože barevnými textiliemi, možná koberci, z Egypta. Homér mluví ve čtvrtém zpěvu Odyssey o měkkých vlněných kobercích Babylónie a Persie.

 

Koberec krále Chusraua

Legendární Chusraův koberec byl až do objevení pazyryku pokládán za nejstarší, ačkoliv ve skutečnosti se nedochoval ani jediný fragment. Zmínky se ale objevují v písemných pramenech, existují jeho básnické popisy i pokusy o rekonstrukci. Koberec, o němž se z dobových zpráv dozvídáme, že byl „krásnější než cokoliv, co lidské oko mohlo spatřit“, vznikl pro perského krále Chusraua II., který vládl v letech 531 – 579 n.l., do jeho paláce v Ktésifónu, hlavním městě sásánovské říše. Ke vzniku koberce se váže legenda o vládci milujícím lov a volnou přírodu. Proto na něm prý byly lesy a louky obydlené všemi druhy zvířat a květiny všech barev, aby obměkčily srdce a rozveselily ducha panovníka v zimních měsících. Je pravděpodobné, že vzor předcházel pozdějším zahradním kobercům.

Píše se sice o koberci, ale ve skutečnosti není jasné, jakou technikou byl zhotoven. Zmiňují se zlaté nitě, perly a polodrahokamy vetkané do vzoru, a proto existuje oprávněný předpoklad, že spíše než o techniku vázání uzly šlo o tapiserii spojenou s výšivkou, případně o textilní aplikaci. Odvážné odhady se týkají také velikosti – pokud by byly reálné, šlo by o největší koberec v dějinách. Roku 634 byl Ktésifón dobyt Araby a pověstný koberec, roztrhaný na kousky, si prý rozdělili vojáci jako kořist. Pokud je známo, žádný z fragmentů se nedochoval. Chusrauovo jaro, jek se koberec obvykle poeticky nazývá, patří tedy do kategorie krásných legend, stejně jako zprávy, že někde někdo vlastní jeho fragment, který se prý čas od času objeví na trhu.

 

Koberce nomádů, Seldžuci

Badatelé se většinou shodují v názoru, že technika vázaného koberce vznikla na území obývaném turkickými kočovnými kmeny ve střední Asii. Došlo k tomu zřejmě v době, kdy člověk živící se lovem přešel na chov dobytka a zjistil, že kůži zabitých zvířat může nahradit vlna, která – spředena v přízi a dále zpracovaná v textilii s vlasem – má lepší trvanlivost a navíc jí lze dát potřebné rozměry a tvar. Středoasijští Turkmeni, z nichž někteří si uchovávají své tradice ještě v současnosti, žili až do dvacátých let minulého století stejným způsobem života, jako jejich předkové. To dalo badatelům šanci prozkoumat podmínky nomádského prostředí před příchodem násilné sovětizace. Ještě déle přetrvává tento životní způsob u turkmenských kmenů v Afghánistánu. Nomádi žijí z chovu dobytka. Potřeba nových pastvin a zdrojů vody je nutí ke stěhování. V létě se zpravidla zdržují ve vyšších chladnějších polohách, na zimu se stěhují do relativně teplejších nížin. To podmiňuje jejich způsob bydlení ve stanech či jurtách, kde musí překonávat extrémní změny teplot, jež klima ve Střední Asii provázejí. Podmínkám a způsobu života se podřizuje také vybavení stanů a podoba ostatních předmětů denní potřeby. A zde přicházejí ke slovu koberce a ostatní vázané a tkané výrobky jako závěsy, polštáře, sedlové pokrývky, stanové tašky a obaly, v nichž nomádi svůj majetek převážejí. Takové předměty mají mnohostranné použití. K charakteristickým rysům nomádského bydlení patří potlačení vertikální dimenze, což dává velkou šanci vázaným textilním výrobkům.

Podle známého schématu, že vývoj člověka probíhal ve fázích od člověka lovce přes sběrače k člověku kočovníkovi, se odvozuje paralela vývoje od kůží ulovené zvěře jako trofeje a zároveň užitkového předmětu k ručně vázanému koberci. Kočovníci jím vedle praktických funkcí uspokojovali také potřebu uměleckého vyjádření, jehož dosahovali výběrem barev a vzorů. Součástí ornamentiky nomádských koberců jsou rodové znaky a symboly, které mají zároveň i kultovní význam a vyjadřují názor na svět. Symboly jsou integrovány ve vzorech koberců a nomádi je vážou bez jakýchkoli předloh. Vzory a výběr barev se předávají z generace na generaci.

Vázání koberců bylo vždy doménou žen a je tomu tak dodnes. V rámci vzorového rámce daného tradicí má každá vazačka tolik prostoru, kolik jí schopnosti, naturel a zkušenosti dovolí. Z toho plyne fascinující skutečnost, že mezi miliony vázaných nomádských koberců nenajdeme nikdy dva úplně stejné.

 

Pravděpodobné místo vzniku koberců a jejich rozšíření

Sami kočovníci nezanechali psané památky, takže ani pro počátky vázání koberců nemáme mnoho záchytných bodů – nezbývá než se snažit dovozovat, srovnávat a odhalovat. Přijměme tedy starší, ale dosud tradovanou teorii o tom, že umění vázat koberce dali lidstvu nomádi a že to byli nomádi původem ze Střední Asie. Z oblasti původu, za niž se pokládá území mezi Altajem a Kavkazem, se umění vázat koberce rozšířilo v době stěhování národů, a poté díky dobyvačným expanzím Arabů. S nimi šla ruku v ruce islamizace, která se orientovala na území Střední Asie , Íránu a další oblasti. Za rozšíření vděčí orientální koberce také nájezdům turkických Seldžuků, mongolským výpadům postihují větší část Asie a dozajista i křížovým tažením za osvobození Kristova hrobu.

Výroba koberců se rozšířila během staletí natolik, že můžeme mluvit o tzv. kobercovém pásu, který se na asijském kontinentu rozkládá mezi 30. až 45. stupněm severní šířky, to znamená od západního Turecka až téměř k východnímu pobřeží Číny. Umění vázat koberce se tu uchytilo vzhledem ke klimatickým podmínkám – představují totiž velmi vhodnou izolaci proti chladu. Na vlhkém horkém jihu se užívají rohože, na severu kožešiny, ale ve středním mírném pásmu jsou to koberce. Z toho všeho je zřejmé, že koberce nejsou produktem islámské kultury, že existovaly dávno před vznikem islámu. Předislámský původ dokládají také některé vzory.

 

Expanze Seldžuků na západ

Umění vázat koberce vzniklo s největší pravděpodobností ve Střední Asii, to znamená, na uzemí mezi Blízkým a Dálným Východem. Žily zde turkické kočovné kmeny s rodovou strukturou, z nich nejpočetnější, a tudíž i nejmocnější, byli Seldžuci. V 11. století se vydali na loupežnou výpravu, jejímž výsledkem bylo obsazení obrovských území. Zmocnili se Persie, Mezopotámie, Sýrie a Palestiny. Po vítězném střetu s Východořímskou říší v roce 1071 se jim otevřela cesta do Malé Asie, kterou během 12. století obsadili. Za hlavní město své velké říše si zvolili Konyu v dnešním středním Turecku a ta zůstala centrem jejich moci do roku 1243, kdy byli poraženi Mongoly.

Předpokládá se, že Seldžuci šířili výrobu koberců do všech oblastí, které obsadili. Jako přesvědčení nositelé sunnitského směru islámu prokázali podobně jako někteří další kočovní nájezdníci Orientu, vedle válečnických kvalit, také pochopení pro umění a kulturu dobytých území. V době míru milovali přepych a krásné věci, takže mistrovsky vázané koberce je jistě přitahovaly.

Nomádští Seldžuci přinesli umění vázat koberce až k usedlému obyvatelstvu na dobytých územích. V domech bylo víc místa než ve stanech, a tak se změnila poloha stavu z horizontálního na vertikální a zároveň se stav mohl zvětšit. Byly vytvořeny podmínky pro městskou výrobu. Tento posun ale samozřejmě nepotlačil tvorbu koberců u nomádů a po celý další vývoj existují nomádské a městské koberce vedle sebe, protože pro život výrobců mají obě formy svou důležitost.

Mistrovství tehdejších vazaček dokládá skupina tzv. seldžuckých koberců ze 13. století, nalezená v mešitách v Konye a Beyšehiru ve středním Turecku. Mají geometrické vzory se zvěrnými motivy v převládající červené a modré barvě. Z téže doby pocházejí také popisy koberců v cestopisu Marca Pola, jenž na cestách po Anatolii v letech 1271 – 1272 obdivoval jejich bohatství a krásu.

 

Příchod koberců do Evropy

Od konce 11. století až do konce 13. století se evropské rytířstvo v sedmi taženích snažilo o osvobození Kristova hrobu v Jeruzalémě. Tyto dobyvačné výboje skončily v roce 1291, kdy vojska egyptského sultána al-Ašrafa Chalíla dobyla poslední křižáckou pevnost Sklon, a tím definitivně vyhnala křižáky z Palestiny. Pro nás je důležité, že – jak vyplívá z dobových zpráv – na rytíře nezůstala bez vlivu vysoká kultura a přepych Orientu. Křižáci přiváželi do Evropy jako kořist mimo jiné i koberce, jež patřily bezesporu k prvním, které se do Evropy dostávaly. Obchod mezi Evropou a Orientem se rozšiřoval navzdory nelibosti a hrozbám církve, která kontakty mezi křesťanským a islámským světem nerada viděla.

Ve 14. století přicházely koberce do Evropy již kontinuálně. Střediskem obchodu je Konstantinopol, dnešní Istanbul, a zůstane jím i po dobytí Turky roku 1453. V Evropě se centrem obchodu s orientálním textilem stávají Benátky. Evropský svět je fascinován jeho různorodostí a přepychem a obdiv se promítá i v oblasti umělecké tvorby. Italská renesance přejímá řadu impulsů vycházejících z islámského umění. Malíři jsou okouzleni barvami a rozmanitostí forem, přičemž vzory orientálních textilií inspirují místní textilní tvorbu.

V 15. století nenakupují koberce jen panovníci nebo šlechta, ale i církev, jak dosvědčuje řada dokumentů – korespondence, účty nebo inventáře. V 16. a 17. století obliba koberců roste a dokonce se objevují první shromažďovatelé. Ze známých osobností jsou to král Karel V., kardinálové Wolsey, Richelieu, Mazanin nebo Kateřina Medicejská. Koberce jako reprezentační předměty se na dvorech evropských panovníků stávají „nutností“ a patří v tomto prostředí mezi oblíbené dary. Vznikají také první koberce na objednávku. Polský král Zikmund III. Vasa poslal v roce 1602 svého zmocněnce do Persie, aby tam nechal vyrobit koberce dle jeho představ. A nebyl tehdy jediný, kdo tuto ne lacinou kratochvíli uskutečňoval. Módou bylo opatřit si koberec na zakázku s erby objednavatele.

Nejstarší koberce dovezené do Evropy pocházejí z Malé Asie, ale později, v 16. a 17. století, se do centra zájmu dostává perská tvorba. Zatímco v Evropě nastupuje baroko, v němž se orientální koberec stává součástí životního stylu šlechty, Persii vládne safíjovská dynastie (1501 – 1736)

Hned na počátku 16. století, ale především v době vlády šáha Abbáse Velikého (1587 – 1629), dosáhne umění perského koberce absolutního vrcholu. Vznikají neuvěřitelně bohaté a rozmanité květinové vzory a arabesky. Vzor rozvíjející se kolem středového medailonu bude ještě dlouho poté, až přes polovinu 20. století, na Západě nejoblíbenější. Nalezneme celou škálu obrazů ze světa rostlin i zvířat, květinové motivy vedle loveckých scén.

Safíjovská Persie už vyrábí zcela plánovitě pro vývoz. Nejlepší z drahocenných koberců byly vyvázány v dvorských dílnách. Jejich tvorbou se nechají inspirovat Osmané, a tak je Evropa zároveň zásobována luxusními koberci ze safíjovské Persie i osmanského Turecka. Vznikají i méně luxusní koberce vyráběné hlavně v Malé Asii pro uspokojení potřeb bohatnoucího evropského městského obyvatelstva. Orientální koberce s konečnou platností zapustily kořeny v Evropě a významnou měrou ovlivnily evropskou bytovou kulturu.

 

Orientální koberec v dílech evropských malířů

Zde bychom chtěli zmínit fakt, že některé koberce známe jen díky jejich zobrazení na plátně naimpregnovaném olejovými barvami, které má delší životnost než vlněné koberce.

Orientální, konkrétně maloasijské koberce, se dostaly do Evropy nejpozději po čtvrté křížové výpravě. Přesto až do roku 1300 nenajdeme v evropském výtvarném umění zobrazení textilie, kterou by bylo možno jednoznačně pokládat za orientální ručně vázaný koberec. Asi první skutečně orientální koberec ukazuje Giottova freska z roku 1304 v kapli v Padově. Od 14. století se ale už koberce na renesančních malbách objevují častěji. Jejich podoba byla tehdy navíc až fotograficky věrná, a proto máme lepší představu o typech koberců dovážených do Evropy v 15. a 16. století než například v 18. století, kdy sice bohaté drapérie koberců pokrývají stoly a další nábytek, ale styl malby neumožňuje jejich bližší určení. Malířská díla jsou přesně datovatelná, a proto slouží jako podstatný zdroj informací pro zjištění doby vzniku hlavně u nejstarších tureckých koberců. Ukazuje se například, že koberce se zvěrnými motivy ve velkých osmihraných medailonech zmizely z turecké tvorby v sedmdesátých letech 15. století, což odpovídá upevnění moci osmanské dynastie, přísných sunnitů, kteří odmítali zobrazování živých bytostí.

Orientální koberec byl vždy vnímán jako vzácný a mimořádný předmět. Pokud se na renesančních malbách ještě v 15. století objevil na podlaze, pak ležel obvykle pod trůnem madony. Vlastnictví koberců bylo výsadou bohatých, ukazovalo jejich prestiž, a proto se koberce až do 16. století objevují také jako součást interiérů portrétovaných osob. Podle převládajícího názoru pocházejí všechny koberce zachycené evropskými malíři až do 16. století z Malé Asie, a teprve od 16. století se začaly dovážet (a malovat) koberce perské.

Vzhledem k tomu, že malíři byli jediní, kdo zprostředkoval přesné informace o vzorech, označují se některé z nich jejich jmény. Mluvíme proto o Lottových, Memlingových nebo Holbeinových kobercích, i když vztah jmenovaných k jejich vzniku je nulový. Zasloužili se pouze o věrné reprodukování.

Z významných malířů zachytil koberec například Hans Memling ( 1433 – 1494). K jeho nejslavnějším dílům patří obraz Madona se světci a donátory (1479 -1480), nyní v Národní galerii v Londýně, na němž je pod trůnem Madony položen typický „memlingovský“ koberec se dvěma řadami geometrických Gülu, nomádských rodových znaků se stuňovitými okraji. Tento vzor se udržel na tureckých a kavkazských kobercích až do 19. století. Různé typy koberců představil také Benátčan Lorenzo Lotto (1480 – 1556), jehož jménem se označuje celoplošný vzor drobných arabesek na tmavé půdě, jaký se vázal na kobercích ze západotureckého Ušaku. K slavným malířům koberců patřil také Hans Holbein ml. (1497 – 1543), dokonce do té míry, že do kobercářské hantýrky vešlo označení „holbein s malým vzorem“ a „holbein s velkým vzorem“. První najdeme na jeho portrétu Hanzovního kupce Jiřího Gisze z Gdaňsku, kde západoturecký koberec leží na stole mezi dalšími exkluzivními předměty dokumentujícími bohatství a vkus portrétovaného. Nejznámější „holbein s velkým vzorem“ zdobí stůl na dvojportrétu Velvyslanci a jde o koberec s archaickou kompozicí vzoru se dvěma velkými oktogony.

V 17. století ukázal obdiv k orientálním kobercům Jan Vermeer van Delft (1632 – 1675). Na obraze Spící mladá žena (Metropolitní muzeum v New Yorku) se, opět na stole, objevují hned tři koberce současně. Nejvýraznější z nich, podložený žlutou tkaninou, mohl pocházet z Vermeerova majetku, neboť se uplatnil celkem na třech jeho obrazech.

K podstatnému oživení zájmu o orientální koberce dochází znovu koncem 19. století, v době zvýšeného zájmu o etnografii a snahy o nalezení nové řeči ve výtvarném umění. Z českých umělců věnoval kobercům větší pozornost až Václav Brožík (1851 – 1901).

Pramen: Orientální koberce; Miroslav Jungr